CESTA SRDCE MUŽE

Minulé horké léto slunce vysávalo život z naší půdy a lesů. Kdysi mi to sucho nevadilo. Dnes mě ta vyprahlost drtí. Bolestně ji cítím ve svých kostech, když zjišťuji své limity. Jsem už dvacet let manžel jedné ženy a tatínek dvou skvělých teenagerek. Následuji Krista tam, kam bych sám nešel. Třeba učit puberťáky ve školách a mít rád romské děti. Nakonec mě Ježíš dovedl i za chlapy, kteří nechtějí mluvit, jak jsou unavení a otrávení. Vidím, jak vysychají jejich kosti, ale bojuji, aby ožily. 

Při hledání občerstvení jsem našel příběh starozákonního Jozua, který začíná slovy: „Buď odvážný a rozhodný“. Mladíček Jozue začíná u Mojžíše. Pomáhá mu se vším, co je potřeba a nevybírá si. Jozue je u všeho podstatného, co Mojžíš musí řešit s Hospodinem. Na cestě do Zaslíbené země kryje Mojžíšovi záda.  

Každý z nás na začátku potřebuje slyšet: “To dáš!” Jozue to vezme, připraví se a jde. On už obstál, ale co my? „Neboj se, zvládneš to i ty!“ Když máme věci pod kontrolou, nepotřebujeme odvahu. Když se vydáme do neznáma, zatřeseme se strachy. Před Jozuem už nejde Mojžíš. Čeká ho neprošlapaná cesta. Jeho srdce se chvěje strachem, a proto slyší ještě 3x: „Buď rozhodný a odvážný“. Bůh ví, jaké bitvy ho čekají. Kdybychom věděli, co na nás čeká, tak bychom ztuhli. To, co potřebujeme vědět je, že nám někdo fandí, jinak bychom nevyšli. 

Když jsem se poprvé jako chlapec ocitl sám v lese, bál jsem se, ale zároveň jsem byl zvědavý. Můj táta byl myslivec, tak mě v tom trénoval. Jakou odvahu mě stálo na skautském táboře přespání pod širákem. Jakou stabilitu potřebovala má rozechvělá kolena na skále v Roháčích. Jaký knedlík jsem měl v krku, když jsem poprvé oslovil neznámou dívku. Už leccos zvládnu! Chtějí mi ale svěřit vedení skautského campu! Ve 23 letech! To nedám! Zoufale hledám staršího vedoucího, který by to vzal místo mě. Žádný není. Bůh mě na to roky chystal, abych dnes připravoval nové vedoucí. S odvahou jsem tím prošel a děkuji Bohu, stálo to za to. 

Buď rozhodný a odvážný, jako jsem byl s Mojžíšem (dosaď si prosím toho svého) budu s tebou! Jozue byl odvážný bojovník, ale co teprve Ježíš! Jozue je bojovník meče, Ježíš je bojovník Lásky. On je naší cestou, pravdou a životem. Ježíš používá zbraně Ducha: hravost, pokoru a odpuštění. S odvahou čelí nemocem, utrpení a pronásledování. Ježíš je s námi ve všech nepříjemnostech. I v těch, které způsobil kovid, inflace a válka na Ukrajině. Často nám posílá odvážné lidi, od kterých se učíme, když cítíme jejich odvahu. Vidíme, že už ochutnali ovoce zaslíbené země. Vidíme jejich šrámy, když bojovali s obry a zdolávali pevnosti. Zkušená odvaha na nás přeskakuje a vede i nás. 

Kde ti chybí odvaha? Kde jsou obři, kteří tě děsí? Obři o hlavu větší než ty, zkušení zabijáci. Raději jim uhni, ať máš jednoduchý život. Kolikrát mi druzí říkali, že si komplikuji život, když věřím v Ježíše. Bude to totiž bolet. Nevedeme svůj boj proti lidem, ale proti temnotě a zlým duchům. Jenomže lidé se nám do toho pletou. Muži se často bojí žen. Velikým obrem je strach z lidí. Další obr je ustrašená péče o život, když nechci Bohu odevzdat své starosti. Srdce se svírá úzkostí a obři se zvětšují. Chybí nám pohled odvahy, jako měli Jozue a Káleb. Izralci o obrech jen slyšeli, a přepadla je hrůza. Strach má velké oči. Strach v nich zapracoval natolik, že chtěli Jozua s Kálebem zabít. Zlý používá strach jako mocnou zbraň. 

Měl jsem děs z některých učitelů. Často mi ve škole něco nešlo a dotyčný učitel se mě snažil ponížit. Ježíš Kristus v mých dvaceti letech porazil tento strach. Od té doby chodím do školy rád, protože jsem zažil, že to jde. Goliášové uhýbali z cesty, protože za mnou maličkým stál velitel Hospodinova zástupu, kterému sloužím. On vždycky bojuje za nás. 

Kde ti schází rozhodnost, když stojíš před nepřekonatelnými hradbami? Nemáš žebřík, abys je slezl. Nevidíš tajnou branku v hradbách. V pevnosti je velká síla nepřítele. Pevnosti se nedají zdolat jedním útokem, musíme je obléhat. Rozhoduji se vytrvale zdolávat hradby a nacházet v nich brány. Kdo z vás zažil situace, které dlouho odolávaly? Nebylo možné s tím pohnout. V takovém ovzduší pak i mnozí odvážní rezignují. Do útoku na pevnosti se nemůžeme pouštět sami. Potřebujeme být sehraní a bok po boku držet útočnou linii. Je to jiný boj než souboj s Goliášem. Společně s dalšími Božími muži zdoláváme duchovní pevnosti v naší zemi, když se pravidelně scházíme, sdílíme a modlíme. Nedůvěra vůči ostatním, zejména vůči autoritám je českou pevností. 

Byly okamžiky, kdy se mi už nechtělo bojovat. Chlapi kolem mě ztratili chuť něco dělat. Ztrácíme smysl, když se nám zdá: “Jsem na nic. Mám zbytečnou práci.” Nebo: “Nejsem žádný hrdina.” Víte, co říká zlý duch ve Skutcích: Ježíše toho znám, ale vás neznám a zmlátil je. A tak si mnozí připadáme zmlácení a nedocenění. Mručíme jako medvědi, což vadí našim blízkým. Jindy jsme jako holubice, což je sice lepší, ale dlouho nám to nevydrží, protože je jasné, že se přetvařujeme. Chlap hodně mručí, když si líže rány. 

Nejsem-li hrdina, co jsem? Jsem mrtvá postava ve videohře o život. Pokud jsi skutečně ztratil chuť něco dělat, přiznej si to a vyznej, jak je ti ze sebe zle! Může to být začátek něčeho nového. Může to být okamžik, kdy se odrazíš ode dna. Zabojuj, už jsi dlouho lhostejně ležel na dně. V naší zemi žily generace odvážných mužů a žen víry. Určitě za tebe někdo bojoval i ve tvé rodině a ve společenství, tak jako můj děda a můj skautský vedoucí. Staň se zvědem a bojovníkem jako byli Jozue a Káleb. Oni byli nadšení z těch možností, které viděli. Obři a pevnosti je nezastavily. 

Najdi chlapy, kteří jsou schopni vidět, jako Jozue a Káleb a nech se znovu povolat do boje o život. Přijmi od Boha odvahu. Pevně se postav. Nadechni se a připrav. Modlím se s tebou:  

Děkuji ti, Bože, že se mnou jdeš k rozhodnutím. Sám bych utekl. Děkuji ti, že se díváš na srdce, ne na sílu a výšku. Děkuji ti, že nám dáváš kurážné srdce. Už vidím, jak se z obrů stávají trpaslíci a pevnosti se hroutí. Děkuji ti. Amen. 

V poslední době potkávám na školách kluky, které nic nebaví a je těžké je zaujmout. Mladí z pohledu starších vypadají divně, ale to jsme vypadali i my. Mladší generace potřebuje nadšenou a přející starší generaci. Paní učitelky to mívají ve škole s chlapci těžké. Ve chvíli, kdy se objeví zajímavý muž, působí to jako rozbuška. Kluci ožijí. Kde ale jsou muži s nakažlivou chutí žít?

„Boží slávou je živý člověk,“ říká svatý Irenej z Lyonu (srov. Adv. Haer. IV,20,7). Život se rozrůstá a rozpíná. Generativní touha se v muži se koncentruje do sexuálního pudu. „Ploďte se a množte se,“ říká Stvořitel prvním lidem. Bůh vdechl život a ten se řetězí. Přicházíme-li do zralosti, máme silnou touhu mít děti. Nejen fyzicky, ale i psychicky a duchovně. Fyzická touha mít děti, opadá s blahobytem. Daleko víc za sebou chceme něco vidět v práci. Vidět sebe v dětech je přesto úžasná příležitost, stát se skutečnou součástí řetězce života. Na druhou stranu to může být děsivé, připomíná vám to, jací jste byli v dětství. Mladí lidé (15-18 let) mi často říkají, že nechtějí mít děti, právě z tohoto důvodu, že by děti byly tak hrozné, jak oni. První pohled na narozené miminko je posvátný a úžasný. Druhý pohled, když nás náš potomek začne zrcadlit, není příjemný. Vidět se ve svých dětem, vyžaduje odvahu. Týká se to i duchovních dětí, kterým jste dali svůj potenciál a vidíte, že opakují vaše chyby. V našich žilách kolují červené krvinky, kyslík, DNA, atd… Krev není voda. Předávání života jde na krev.

Krev

Základem naší konstituce jsou kosti. Stvořitel dává základ světu. Naše kosti jsou obalené masem a šlachami. Naše tělo má výplň. Smysl našemu životu dává následovat Ježíše Krista. „Já jsem ta cesta, pravda a život.“ (J 14.6 a) On je nám zároveň masem. Skrze Něho odhalujeme tajemství vtělení. Všechno v nás znovu čeká na to, až někdo řekne: Dýchej a žij! Až přijde Dech života a rozhýbe nás. Rozbuší naše srdce a rozproudí krev v žilách. V krvi je život. „Budu vás volat k odpovědnosti za prolitou krev“, říká Hospodin (Gn 9.5). Stará smlouva krve, znamená: krev za krev. Proto se prolévala krev obětních zvířat, aby byla očištěna vina. Do této krvavé Bohoslužby přichází Ježíš Kristus a vezme kalich, který je plný a říká: „Otče, odejmi ode mě tento kalich, ..“ (Lk 22.42). Jinými slovy: Už to nedávám. Pak se Ježíš uklidní a řekne: „Ale ne jak já chci, ale jak ty chceš“. Už nemusíte v touze po čistotě prolévat krev obětí, protože Kristus jednou provždy prolil svou krev za vás. Je tady nová smlouva života stvrzená krví Ježíše Krista. 

Víno

Když Ježíš začíná svou službu, ocitne se na svatbě v Káně Galilejské (Jan 2). Svatba je v plném proudu, pak nastane problém, když dojde víno. Marie si toho všimne a řekne svému synu: „Nemají víno!“ Ve smutných očích Marie se zračí: „Dopadne to špatně“. Víno, které nám symbolizuje krev, je zároveň synonymem radosti. Víno je z hroznové šťávy, která se nechá zkvasit. Zkvašená šťáva se rozpíná a chce na vzduch. Když vás popadne radost, tak najednou všechno jde. Když vás táhne radost ze života, tak to krásně plyne. Baví vás to a má to šťávu. Lidi kolem vás jsou nadšení a nechají se strhnout. Pokud jste to nikdy nezažili, modlím se za vás, ať vás Dech všemocného občerství. Cítíte pak až do morku kostí, jak ve vás hoří věčný oheň. Nicméně cosi v nás to dusí.

Žalmista říká: „Dáváš víno pro radost lidskému srdci, až se tvář leskne víc než olej; chléb dodá lidskému srdci síly“ (Ž 104.15). Pokud máme chuť žít, vstupujeme i do věcí, které nás odrazují. Prožíváme zajímavé momenty, které bychom nečekali. Čas nám rychle utíká, když nás to baví. Radost teče jako víno. Jsme neseni řekou tvořivosti. Po dobře vykonané práci, kdy jsme si nevšímali, kolik času uteklo, máme hlad. Bůh nás stvořil s touhou něco dělat. Když jsem tvořil básně, nebo maloval, moje duše létala. Když jsem vyráběl ze dřeva, moje ruce tancovaly. Když jsem ušel spoustu kilometrů přes hory a lesy, moje nitro zpívalo. Bůh nás nestvořil jako roboty na práci, ale jako objevitele, kteří se radují z maličkostí. Jsme umělci, kteří se nechají překvapovat krásou. Není to primárně o tom, v jaké práci jsem, ale co mě nese. Radost jsme prodali za výkon a peníze, které potřebujeme, abychom přežili. Něco v nás nechce být plecháčem, který zrezne. Duch nás naolejuje olejem radosti, po kterém suché srdce touží.

Srdce

Je tím kalichem na nové víno. Radost je vždy obnovující. Někdy tryská jako šampaňské. Někdy je klidná, víc jako pozdní sběr. Vím už, pro co bije mé srdce? Vím, že mám vůbec nějaké srdce? Možná dlouho spalo a nechával jsem je ladem. Možná je plné hořkosti z toho, co se nepovedlo. Pokud jsme je uzavřel a odstřihl se od toho nepříjemného, odstřihl jsem se i od radosti, která by vyčistila kalich. Je čas vylít zkažené víno, aby nekazilo nové. Jarní voda může najít cestu i do mého uzavřeného srdce. Nech řeku téct přes hráze a zdi do svého srdce. Voda se bude pomalu zvedat. Budeme do ní opatrně vstupovat jako Ezechiel (Ez 47.3-5). Budeme si zkoušet hloubku Boží milosti. Může Bůh změnit mé srdce? Nebo je to vše jenom jako? Dlouho jsem čekal, než se Bůh znovu dotkne mého srdce. Když před 3 lety začal Kovid, chytila mě radost tvořit, až pronikla hluboko do mého srdce a naplnila je. Byla to radost z toho, že jsem. Nepotřeboval jsem ji ukazovat a zveličovat, protože se každý den potichu vracela. Srdce, aby se uzdravilo ji potřebuje hodně, a Bůh má radosti dost pro každého z nás.

Zaslíbení života: Možná nemáš moc inspirativní zaměstnání. Možná se ti zdá, že to je na nic. Možná jsi vyždímaný úmornou prací. Chci ti říct, že Hospodin se rozhodl, že už toho bylo dost, jak říká prorok Izajáš 51 22 „Hle, beru ti z rukou ten pohár závrati, ten kalich, pohár mého rozhořčení; už nikdy z něho nebudeš pít.“ Připojuji ještě jedno slovo, které mě vždy rozesměje, když si je představím z Izajáše 52 9 „Zvučně spolu plesejte, Jeruzalémské trosky, vždyť Hospodin potěšil svůj lid,..“ Dokážeš-li se aspoň trochu zasmát nad sebou, začínáš pomalu vyplouvat z neživota na oceán milosti.

Modlím se a prosím: Zaduj Duchu od 4 směrů na ty povražděné, ať ožijí. Vstávej spáči a dýchej život, ať je zase skvělé žít. Díky, že ještě dýcháme, abychom žili. Amen

Na cestasrdcemuze.cz je více o chystané Garáži pro chlapy „Nevzdávej to!“. RADEK